Jeden z nejslavnějších meteoritů starověku spadl ve Frýgii a byl tam po staletí uctíván jako obraz bohyně Kybele, matky bohů. Roku 204 pr. n. l. byl přenesen do Říma. Tomuto slavnostnímu aktu předcházela věštba, že vlastnictví kamene zajistí držiteli stály úspěch a vzrůst blahobytu. Jinou zárukou slávy byl meteorit, z něhož dal, podle pověsti, římsky král Numa Pompilius ukovat svůj pověstný štít. Podle věštby se prý majitel štítu ukovaného z “kamenů spadlých s nebe” stane pánem světa. Když se jednou pokusili lupiči tuto drahocennou kořist uloupit, rozhodl král, aby bylo ukováno ještě 10 dalších štítů podobných, ovšem již z obyčejného železa, aby tak zmátli případné další zájemce o světovládu.

Snad nejslavnějším meteoritem antiky byl posvátný kámen z Emesy (dnešní Homs) v Sýrii. O tomto kameni se věřilo, že je v něm přítomen bůh Slunce Mithra. Kolem roku 280 n. l. nařídil nově zvolený římsky císař, mladý a výstřední Elagabal, který byl původně sám knězem tohoto boha, aby byl meteorit přenesen z Emesy do Říma jako nové nejvyšší státní božstvo impéria. Vstup nového boha do hlavního města se dál s neobvyklou pompou. Elagabal, oděn do zlatem prošívaného roucha velekněze s drahocennou tiárou na hlavě, jel v čele nádherného průvodu a za ním následoval vůz, tažený bílými koňmi, na němž spočíval božský kámen zasazený do zlata a drahokamů. Cesta, kterou se průvod ubíral, byla posypaná zlatým prachem. Kamen byl pak umístěn na oltáři na Palatinu za obřadu, jímž asistovali nejvyšší úředníci státu a římsky lid; symbolicky byl zasnouben s bohyní Říma Romou. Tato událost, která znamenala pokoření římských národních božstev, přispěla podstatně k tomu, že Elagabal byl po krátkém panování zavražděn.
Rovněž obraz Artemidy (Diany) v slavném chrámu v Efesu, který byl kdysi považován za jeden z divů světa, prý byl kamenem seslaným bohyní s nebes. Byl uctíván po celá staletí a jak se zdá, ještě v době apoštolské cesty zakladatele křesťanské církve Pavla z Tarsu k Efezským. Při této příležitosti došlo v Efesu k velkým demonstracím proti Pavlovi, vyvolaným výrobci zlatých sošek bohyně, které byly vyváženy do celého tehdejšího světa. Podplacený dav, aby přehlušil slova apoštola nové církve, vyl po cele hodiny slova: “Velká, velká je Diana Efezských!” Po vítězství nové víry byl chrám zasvěcen Panně Marii a sochy bohorodičky, jako dříve Diany, byly vyráběny ve velkém a nalézaly stejně široké odbytiště. Za této situace se výrobci ochotně smířili s novými poměry a dav, který kdysi s nenávistí vítal zakladatele nové církve, se “vrhal k nohám biskupů, objímaje se slovy díků jejich kolena”.
Vzývání zázračných kamenů seslaných s nebe neskončilo starověkem. Je známo, že pověstný “Hadžar“, černý kámen nejvyšší mohamedánské svatyně Kaaby v Mekce, je meteoritem, který byl již fetišem pohanských Arabů. Vzývání a líbání tohoto kamene bylo nejvyšším cílem posvátné pouti věřících do Mekky.

Jinou středověkou zprávu uvádí E. L. Krinov. Roku 1296 dopadl v okolí Velikého Ustjuga meteorit. Tamější kněží rozšířili zprávu, že kámen byl seslán bohem, aby zničil město proto, že jeho obyvatele ochabli ve víře. Jen díky modlitbám jistého poustevníka se bůh obměkčil a dal kameni dopadnout mimo město. Na místě pádu byla vystavěna svatyně. Každoročně se tam konalo procesí a děkovné bohoslužby za záchranu města od záhuby.
Ještě ze samého konce středověku je zachována zpráva, která připomíná uvedené zprávy starověké. Jsou to okolnosti, jež se pojí k pádu známého meteoritu u Ensisheimu v Alsasku r. 1492. Zachovaný záznam k této události uvádí, že dne 16. listopadu uvedeného roku kolem poledne tam spadl z čistého nebe kámen vážící 260 liber. Jako zázračný předmět byl odnesen do kostela a císař Maxmilián, který tehdy byl ve městě právě přítomen, rozkázal, aby tam byl trvale na řetěze zavěšen. Císař tehdy právě svolával k boji proti Turkům. V provoláni uváděl všechny projevy boží vůle, směřující k tomu, aby se křesťané chopili zbraně proti odvěkému nepříteli. Mezi těmito projevy boží vůle byl uveden také pád ensisheimského meteoritu.
Uctívání meteoritu však neskončilo ani středověkem. Ještě hluboko do novověku, dokonce i v polovině 19. století se setkáváme se zjevy, které v ničem nezadají projevům prastarých přírodních náboženství. Tak v Ogi v Japonsku byla každoročně konána procesí k posvátnému kameni, který tam spadl roku 1741. Tyto oslavy byly ještě v 19. století jedním z oficiálních japonských svátků. Jiný případ se uvádí z Indie, kde na místě pádu byla vybudována svatyně. Kámen byl natírán vonnými mastmi a posypáván prachem ze santálového dřeva. Rovněž tento kult trval dlouho do devatenáctého století. Dnes je tento meteorit umístěn ve sbírkách Britského muzea v Londýně.

V důsledku těchto pověrečných psychóz došlo ve vědeckých kruzích k přesvědčení, že padání kamenů s nebe je výmyslem nebo průhlednými akcemi jistých kruhů. Meteority byly k velké ztrátě vědy vyhazovány z mineralogických sbírek a vědecké autority odmítaly o těchto výplodech pověr diskutovat. Bylo proto velmi odvážným činem vystoupení fyzika E. F. Chladniho, který r. 1794 na základě zkoumání slavného meteoritu, objeveného r. 1772 Pallasem u Krasnojarska a železa Otumpa, nalezeného r. 1783 v severní Argentině, došel k přesvědčení, že meteority existují a že jsou to tělesa přicházející k nám z meziplanetárního prostoru. Ale teprve roku 1803 po prozkoumání mnoha set svědeckých výpovědí o meteoritickém dešti u L¹Aigle ve Francii byla skutečnost padání kamenů jako přirozeného jevu uznána oficiálně pařížskou akademii a přijata celým vědeckým světem.
Ojedinělých nálezů meteoritů se brzo zmocnil již náš praprapredeček:-), aby jich použil pro své praktické potřeby. Nalezly se kamenné pilky, pocházející již z paleolitu, osazené drobnými úlomky meteoritu, které mnohonásobně zvýšily využití těchto nástrojů. Z těchto vzácných nálezů však nemůžeme usuzovat, že takové použití meteorického železa dalo vznik železné industrii. Pro tuto domněnku byly hledány opory i v etymologii. Tak bylo tvrzeno, že řecké slovo “sideros”, které prý původně znamenalo železo i hvězdu, ukazuje na to, že prvé železo poznali Řekové v meteoritech, které již ve starověku zpracovávali.
Rovněž staroegyptské “baanepe” prý mělo týž dvojí význam. Dnešní věda posuzuje tyto vývody značně střízlivěji. Teprve pokročilejší technika výroby železa ocenila místy i možnosti zpracování některých meteorických želez (pokud je lze kovat) hlavně pro výrobu zbraní. Je známo, že tzv. damascenská ocel byla původně vyráběna z meteorického železa. Vždy se však jednalo o dočasně a místně omezené používání meteorického materiálu, jak je při jeho vzácnosti samozřejmé.